"Příští týden"

BMW 319 se vyrábělo v letech 1935 – 1937, o celkovém počtu 6646 kusů. Karoserie jako dvoudveřové limuzíny, kabriolimuzíny, kabriolety, sportovní roadstery, phaetony a  dále samozřejmě zakázkové stavby na podvozcích 319 od soukromých karosářů. Za svůj motor se BMW opravdu nemuselo stydět. Jednalo se o krásný řadový šestiválec o obsahu 1911 ccm, s tehdy ještě ne tak samozřejmým rozvodem OHV, a velice slušným výkonem 45 HP v necelých 4000 otáčkách. Jako správný sportovně založený motor se pyšnil dvěma vertikálními karburátory Solex. Převodovka čtyřrychlostní, se synchronizací na 2. až 4. stupni. Rozdělíme-li celkový počet vyrobených kusů mezi jednotlivé druhy karoserií, začnou vycházet celkem malá čísla pro každý typ a o to vetší zajímavost celé série 319. Čtyřoknových kabrioletů, jak tento typ karoserie automobilka v době produkce nazývala, bylo vyrobeno 2055 kusů. Velká část se prodala zajisté v Německu, něco šlo do světa, něco málo do tehdejšího Československa … Kolik se jich dodnes mohlo dochovat? Desítky? Stovky? Těžko říct, mnoho to ale zajisté nebude. A kolik jich bude dnes v ČR? Troufám si říct, že kabriolety BMW 319 půjdou v naší vlasti spočítat na prstech jedné ruky.  Osobně vím o dvou.

„Člověče můj skoro tchán je stejný blázen jako ty a sbíral stará auta“, řekl jednoho rána kolega z práce. „Jenom to ale strkal do stodoly a nikdy s tím nic nedělal. Má jich tam ale docela dost. Možná by si rád popovídal o starých autech. Děláš ještě pořád starý auta, ne?“

Taková informace a já se ji dozvím skoro až po 3 letech společné práce. Proč to neřekl dřív? Samozřejmě! Popovídal. A jak rád! Následující den jsem již po předchozí telefonické dohodě byl na cestě k pánovi. Na 73 letého člověka měl energie na rozdáváni, ale také i uminutosti. Bohužel. Popovídal si se mnou chvilenku. Řekl, že má nějaké Aerovky, Tatry, Pragovky a jedno BMW. Cože?! BMW?! A jaký typ, rok výroby, motor, karoserie, počet dveří, světla venku, či zapuštěná v blatnících? Nemohl se ani nadýchnout pod přívalem otázek. Řekl, že neví, že si to již nepamatuje. Auto prý stojí již přes 30 let ve stodole, na jejím úplně druhém konci, beznadějně zavalené za léta nanošenými věcmi, které se na vesnici nikdy nesmí vyhodit, protože co kdyby se náhodou někdy hodily. Z rozhovoru vyplynulo, že pán má nějaké záměry se svými vozidly a že by snad i nějaké chtěl opravit, či věnovat někomu v rodině. Posteskl si ale, že má dvě dcery, ty o vozidla nestojí a jejich manžel a druh (můj kolega z práce) také ne. Prodávat ale auta prý rozhodně nechce a nebude. Vysvětlil jsem pánovi svůj dlouholetý vztah ke starým vozidlům a zvláště pak ke značce BMW. Vysvětlil jsem mu, že již vlastním dvě předválečná BMW, jedno že renovuji a že by mi moc pomohl, kdyby mi jeho BMW alespoň ukázal. Ze studijních důvodů. Nakonec souhlasil a ať se za týden ozvu, že teď neví, kdy bude na chalupě. V této fázi je důležité si zapamatovat frázi „za týden se mi ozvěte“. V době kdy jsem z úst starého pána tuto větu slyšel jsem ještě netušil, jaké mučící účinky těchto pár slov může mít.

Za týden jsem se ozval a pán mi řekl do telefonu, že teď nemá čas, ať se ozvu za týden. Za další týden jsem se ozval a starý pán mi řekl, že teď nemá čas a ať se ozvu …. Však je jasné za jak dlouho. Nakonec trvalo dlouhé tři měsíce, než mi pán řekl, že bude na chalupě a že se mohu přijet podívat, ale že toho stejně moc neuvidím, protože je auto celé zaházené důležitými věcmi.

Když jsem se blížil ke zmíněné stodole, měl jsem onu známou slabost v kolenou, protože se jednalo přesně o ten typ krásné zpustlé stodoly, která skrývá ty největší veteránské poklady. Těšil jsem se, že se otevřou se zaskřípáním vrata a po té co se člověk rozkouká ve tmě, budu koukat na zaprášenou masku chladiče a dvě velká světla … Byla tam cirkulárka, kabely, drenážní trubky, pletivo ... zkrátka vše potřebné. Když jsem se rozkoukal ještě víc, tak mě starý pán nasměroval do levého zadního rohu, tam že prý bavorák je. Za pomoci všech svých gymnastických a akrobatických schopností jsem se dostal až ke zmíněnému rohu. Skutečně tam stála, přimáčklá přímo ke zdi, nějaká hrouda se siluetou auta. Nedočkavě jsem odstranil všechny igelity, seno a různé, od myší prožrané madrace a … A stálo tam. BMW 319.

Byla vidět sice jenom levá přední část vozu, ale dost na to, aby se podle známých markantů, jako jsou přední blatníky a tvar mřížky na boku kapoty dalo poznat, že se jedná o typ 319 a ne o typ 315. A navíc se jednalo o kabriolet. Musel jsem to celé chvíli rozdýchávat. A nebylo to kvůli předchozí rozcvičce … Nemohl jsem věřit vlastním očím. BMW 319, čtyřoknový kabriolet, auto, které jsem doposud viděl pouze na obrázcích, a o kterém jsem pouze četl ve starých motoristických časopisech jako o „vlku v rouše beránčím“. Není se co divit, 45 koní a 780 kg váhy, to je slušný poměr na tehdejší dobu. Byl jsem jako ve snu. Po očištění kapot jsem dokázal zvednout jejich levou polovinu. Zde mě čekal další šok. Vše, kromě pumpy centrálního mazání, bylo na svém místě. Výrobní a typové štítky, tak často předělávané vertikální karburátory, plechy kolem motoru, původní rozdělovač BOSCH i s úzkým víčkem. Dokonce i motor se dal krásně protočit … Prostě sen. Ve srovnání se stavem, v jakém jsem získal svá dvě BMW, kde obě byla nekompletní a v krabicích. Dovnitř vozu jsem se nemohl dostat, zrovna tak k jeho zadní části, ale ta malá část auta, co byla vidět, vypadala velice slibně a nezničeně. Koroze pouze povrchová, střecha ve slušném stavu. Bylo to krásné a zároveň neskutečně frustrující, protože mi pořád doznívalo v uších, jak pán řekl, že vůz určitě nechce prodávat. Cítil jsem zoufalství. Po té, co jsem se vyškrábal ze stodoly ven, jsem pánovi poděkoval, řekl, že je to hezký vůz, ale že jsem z něj moc neviděl. Rozloučil jsem se a rychle odjel. Musel, protože jinak bych začal dělat nějaké hlouposti, jako je přemlouvání k prodeji, přesvědčování, že u mě by bylo autu mnohem lépe a podobně. Cestu domů si ani nepamatuji. Byl jsem v duchu jinde.

Když jsem se otřepal z prvního šoku, rozhodl jsem se pro frontální útok. Auto dobudu, ať to trvá sebedéle. Limitem byly samozřejmě peníze, ale v duchu jsem doufal, že to nedojde tak daleko, resp. cenově vysoko. Nechal jsem nějaký ten týden celou věc ležet, a když jsem se dozvěděl od kolegy v práci, že pán bude o víkendu na chalupě, neváhal jsem a pánovi zavolal s tím, jestli bych mohl přijet a z jeho BMW něco změřit na můj vůz. Poprvé se tenkrát zeptal, co že to mám já za BMW. Řekl jsem mu tedy, že mám typ 315, který je takřka totožný s typem 319, vyjma většího motoru a dále typ 321. Pánovi to evidentně mnoho neřeklo, ale souhlasil, ať se stavím a přeměřím, co potřebuji.

O víkendu jsem dorazil na chalupu k pánovi a před tím než jsem se dostal do stodoly, tak jsem musel absolvovat exkurzi po celém „panství“ starého pána. Ukazoval mi všechny své zahradnické úspěchy, jezírko, které před půl stoletím vybudoval, obrovské jahody, brambory, jablka, hrušky … Zkrátka celou zahradu. Moc jsem to ale nevnímal, byl jsem v duchu už ve stodole. O to víc jsem ale na vše kýval a chválil. Pán byl evidentně spokojen s mým oddaným poslechem jeho hodinového monologu. Konečně jsem se dostal k autu! Několika akrobatickými prvky jsem se dostal k jeho zadní části, kde jsem se odhodlal přes zadní kufr dostat do vozidla. Dodnes nechápu, jak jsem dostal svých 93 kilo otvorem kufru o rozměru 30cm x 80cm. Nicméně jsem se do vozu dostal, abych zjistil, že má tolik vzácný původní volant Bosch, tachometr, původní kožené zelené čalounění, původní kličky na dveřích. Bohužel nebyly původní ostatní přístroje. Projelo mnou malinké zklamání, ale hned jsem si musel vynadat, jak jsem nevděčný. Už jenom to, že auto tam stojí pohromadě v takovém původním stavu, je malý zázrak. Cestou zpátky z auta, opět přes kufr, jsem se nějak záhadně zasekl a nohy mi zůstaly trčet ven za auta, zatímco druhá polovina vězela v autě. Do zad se mi zarývaly šrouby spoje kufru a karoserie, obličej jsem měl zaražený v rozebraném náhradním motoru, co ležel na dně kufru. Po chvíli třepání nohama a páčení mého těla rukama ven z vozu to najednou povolilo, ozvalo se trhání látky trocha bolesti, ale byl jsem venku. Na obličeji jsem měl otištěnou ojnici, roztržené tričko vpředu i vzadu, na zádech krvavé škrábance … Ale za tu krásu to stálo. A hlavně za ještě větší sílu do boje o BMW.

S pánem jsem se rozloučil, poděkoval a opět odjel domů. O prodeji zatím ještě nepadlo ani slovo. Asi byl rád, že jsem odjel, protože jsem musel vypadat se  všemi těmi šrámy a olejovými skvrnami na těle dost nepříčetně. Raději se mě ani neptal, co jsem u auta dělal.

Léto skončilo a na začátku podzimu jsem pánovi opět zavolal, jestli bych se nemohl zastavit na popovídání o autech a jestli bych ho mohl vzít ke mně do garáže, že bych mu jako ukázal moje BMW. Odpověď? Teď nemám čas, zavolejte za týden. Po pěti týdnech jsem konečně seděl u pána doma, on mi ukazoval fotky svých vozidel, co mu za život prošly rukama. Byla to hezká řádka. Ale popravdě, moc jim nerozuměl. Ale měl je rád, to ano. No a tehdy jsem se poprvé odvážil zeptat, jestli by mi jeho BMW neprodal. Čekal jsem nesouhlas a odmítnutí, ale  k mému překvapení se nic podobného nekonalo, ba naopak pán řekl, že čekal otázku daleko dříve. Dost lišácky se u toho usmál. Nicméně řekl, že auto prodávat zatím nechce, ale kdyby náhodou si věc rozmyslel, tak že by se mi ozval. V následujících týdnech, jsem se snažil alespoň pána dostat ke mně do garáže na exkurzi, aby nabyl správného dojmu, že nejsem překupník, ale šílenec, co nutně potřebuje mít ještě třetí BMW. Po několika týdnech, kdy jsem opět poslouchal známou frázi o nedostatku času a příštím týdnu, jsem konečně pána mohl vyzvednout a dovést ke mně do garáže. Pán byl celkem spokojený s tím, co viděl a až dojatě říkal, že se mu to líbí a že jenom lituje toho, že nemá v rodině nikoho, jako jsem já. Na oplátku, možná hloupě, ale o to upřímněji, jsem mu řekl, že o jeho BMW opravdu moc stojím, že je moc pěkné a že v případě prodeje by u mě měl vždy dveře otevřené a na vůz by se mohl přijít po dohodě kdykoliv podívat. Nic na to neřekl, pouze že už chce jet domů. Byl smutný.

Nechal jsem tedy celou věc několik týdnů „vyzrát“. Jediné co však zrálo, jsem byl já sám. Celou věc zkrátím, nebudu již popisovat telefonáty starému pánovi, nekonečné odkládání o týden z časových důvodů, návštěvy u něj doma a obdivování jeho koniferů. Návštěvy, při kterých nepadlo ani slovo o autech, natož o BMW. Pouze jsem trpělivě s pánem mluvil o všem, co jeho zajímalo, obdivoval věci, kterým jsem absolutně nerozuměl, poslouchal lekce o starých obrazech. Snad mě to začalo i bavit. V duchu jsem se ale neustále mučil představou o BMW 319. Nakonec, po roce a půl setkávání, telefonátech a čekání, rozhovorech o úplně jiných věcech, jsem se na jaře 2009 pána opět odvážil zeptat, jestli by BMW neprodal. Nečekal jsem nic kladného. A světe div se, pán řekl, že ano a co mu za auto nabídnu. Málem jsem zapomněl mluvit. Byl jsem ale na tuto situaci již v duchu připravený, a tak jsem udělal návrh. Pán se zamyslel, řekl, že chce trochu víc a nakonec jsme se dohodli. Jak dlouho to trvalo dostat se do tohoto bodu, tak o to rychlejší bylo jednání o prodeji. Tedy jednání u stolu. K faktickému prodeji došlo až v červenci 2009, po opětovných nekonečných telefonátech typu: „Teď nemám čas, zavolejte za týden“. Bylo to na zbláznění. Od jara do července, týden co týden. Vše v nejistotě, jestli mi v dalším telefonátu neřekne, že si to rozmyslel. V té době mi také pán řekl, že se mu do stodoly někdo vloupal, ale nic neukradl. Šly na mě mrákoty. Auto by někdo těžko jen tak ukradl, ale mohl na něm něco rozbít, ukrást světla a podobně.

Nakonec se mračna rozestoupila a domluvili si definitivně termín prodeje. Poslední víkend v červenci. Nicméně pořád byla možnost, že si to pán rozmyslí. Kdykoliv mě zvonil telefon během posledního týdne, bál jsem se podívat, kdo volá.

V sobotu ráno jsem byl s autem, přívěsem na auta a mým věrným spojencem ve věcech veteránských, tátou, připraven. Naložili jsme pána a odjeli k němu na chalupu.

Cestou jsem si uvědomil, že vlastně jedu koupit auto, které jsem ale pořádně neviděl, nevím přesně, v jakém je stavu. Z auta jsem viděl přibližně 40%. Ale i přesto jsem byl pevně přesvědčený, že ho musím mít.

Když se otevřely vrata od stodoly a na mého taťku se vyvalily ty metráky materiálu, co se musí vynosit, abychom vysvobodili BMW, tak se zase udělalo špatně jemu. Pro mě to však už bylo pouze pověstné vysekání šípkové Růženky ze spárů trnitého prokletí. Na tento moment jsem se těšil v podstatě dva roky. Ráno v 9 hod. jsme začali a ve 4 hod. odpoledne jsme se konečně dostali k autu, tak, že jsme ho mohli začít vystrkávat ven ze stodoly. Bylo hezčí, než jsem čekal. I starý pán byl dojatý. Když jsem začal auto trochu očišťovat od třicetileté špíny, tak mi řekl, ať to raději nedělám, že by mi taky auto mohl ještě na poslední chvíli neprodat. Mohlo by se mu totiž začít moc líbit. Neváhal jsem již ani vteřinu, rychle jsem napsal kupní smlouvu, dal pánovi dohodnuté peníze a … a stal jsem se přešťastným majitelem BMW 319 kabriolet.

Auto se nakonec ukázalo být skutečně v krásném stavu. Celkově mírně omšelém, s již nepůvodní barvou, ale s krásnou zdravou karoserií a ve vysokém stupni kompletnosti a původnosti. Po vytlačení ven ze stodoly jsem zjistil, že se shodují čísla na štítku, motoru, karoserii i rámu. Pro mě to byl naprostý sen. Pak už jsem auto skutečně dočistil od nejhrubších nečistot, naložil na vlek a vyrazil na královskou jízdu domů.

V garáži jsem ho postavil důstojně na špalky a v rámci možností naleštil a vyčistil interiér. BMW 319 bylo slavnostně přijato do smečky svých sourozenců. Podle rodinné tradice dostalo samozřejmě jméno. Jmenuje se Alfons a od té doby to již není to BMW, ale ten Alfons, člen rodiny.

Dalo by se říct, že příběh tím končí. Opak je pravdou. Začíná další velké, neméně náročné dobrodružství. Renovace Alfonse. Nicméně je v pořadí a musí počkat. Svojí původností a kompletností dokonce i přispěje k renovaci zbylých dvou BMW. Všechny důležité detaily jsou na Alfonsovi zachovány a podle nich se budou dotvářet detaily na zmíněných dvou vozech.